Vzorec moudrosti, jak jej popsal teolog a duchovní spisovatel Richard Rohr, je rámcem pro pochopení fází duchovního vývoje a růstu. Rohr se domnívá, že jednotlivci na své duchovní cestě procházejí třemi různými etapami: „první polovinou života, která se vyznačuje zaměřením na vnější úspěchy a hromadění znalostí; „druhou polovinou života, která se vyznačuje posunem k vnitřní reflexi a integraci znalostí a zkušeností; a závěrečnou etapou, v níž jednotlivci ztělesňují a žijí svou moudrost ve světě. Podle Rohra nabízí vzorec moudrosti plán pro jednotlivce, kteří se snaží růst ve svém porozumění a spojení s božstvím, a může pomoci vést jednotlivce k naplněnějšímu a smysluplnějšímu životu. Ukázka z připravované knihy Vzorec moudrosti: Přestat dělat oběti Mnoho lidí v mnoha částech našeho světa dnes nepochybně nese kříž. Pro lidi, kteří žijí v chudobě, je to pravděpodobně kříž hluboké sociální nespravedlnosti. Pro nás v bohatých zemích jsou to spíše kříže rozbitých vztahů a zlomené duše. Většině lidí je podle mne společné to, že to jako kříž neberou. Prožívají to prostě jako bolest. Svou bolest má každá doba a duchovnost v tom nejlepším smyslu slova vypovídá o tom, co se svou bolestí děláme. Dnes už nevíme, co s ní dělat. Onen „stroj“, který naši bolest transformoval v cosi lepšího, podle všeho kamsi zmizel. V kultuře, která nemá Transcendentní střed, není nikdo, komu bychom mohli bolest odevzdat. V kultuře, která nemá obraz kříže a vzkříšení, nemá naše utrpení žádný smysl. Nevědí-li už lidé, že Bůh je, že je dobrý, že mu lze důvěřovat a že je na naší straně, máme opravdu velmi vážný problém. Naše bolest bude vystřelovat všemi směry, z nichž žádný není dobrý. A právě tady se dnes nacházíme. Jednou za mnou chodila pro duchovní pomoc žena, z níž se, jak sama přiznávala, stával nenávistný a negativní člověk – jak v rodině, tak v práci. V době, kdy jsme se setkávali, se neustále vracela k této zdánlivě neřešitelné bolesti, k této nespravedlnosti, kterou zakoušela, ať už ji cítila právem či neprávem, ať už to byla pravda, nebo ne. V jednom momentě jí z úst vyklouzlo přiznání: „Ta bolest je moje vstupenka a omluvenka.“ Když jsme to rozebírali, uvědomil jsem si – a myslím, že ona též –, že její bolest se stala její identitou. Podle všeho věděla, že to, že ze sebe dělá oběť, jí dává jakousi moc, okamžitou morální převahu téměř nad všemi ostatními. Jakýmsi zvláštním způsobem pak byla vlastně nedotknutelná a nezranitelná. Přestože jednotlivci, kteří dělají něco takového, tu byli nejspíš vždycky, teprve v posledních padesáti letech se z toho stal kulturní trend. Dnes máme dokonce dědičný status oběti. Lidem se dostává všemožného okamžitého uznání za to, že něčí prababička udělala něco někomu z generace jejich prababičky. Je to pravděpodobně krajní forma morálního vydírání. Jediné, co stačí v tomto podivném nastavení života udělat, je prokázat, že jsme obětí, a hned máme morální převahu. Také na to můžeme rezignovat a nedělat nic – protože jsme stiženi touto ochromující ranou. V obou případech přestáváme růst a ztrpčujeme život všem kolem. Hrát si na oběť je účinný způsob, jak získat morální převahu bez toho, že bychom se jakkoli morálně rozvíjeli. Nemusíme se chovat odpovědně, nemusíme nechávat věci být, nemusíme odpouštět, nemusíme se čehokoli vzdávat – nemusíme dělat nic z toho, co velké náboženství pokládá za nezbytné. Teď jen stačí někoho obvinit, že je horší než my nebo že patří k nějaké rase nebo skupině, která je horší než ta naše, a hned budeme mít pocit, že jsme dobří, morální – že jsme něco lepšího. Jestliže prokážeme, že někdo jiný je hříšník, naroste v nás podivné přesvědčení – které samozřejmě neodpovídá skutečnosti –, že my sami jsme nad všemi takovými věcmi. Dovolte mi uvést několik příkladů z pojednání nazvaného „Ach, být obětí!“, jehož autorem je Andrew Greeley.11 (Prosím, hned se neurážejte. – Pokud dočtete až do konce, uvidíte, že zmíněný článek se nestaví ani na jednu, ani na druhou stranu dnešního sporu. Ukazuje spíše, jak si na obou stranách jakéhokoli sporu můžeme všichni hrát na oběť, abychom dosáhli morální převahy.) Hraní si na oběť je podle Greeleyho překroucenou podobou starého hříchu pýchy. „Jsem z třetího světa. Ty jsi z prvního světa. Vy jste nás po staletí vykořisťovali. Provinili jste se tedy vykořisťováním, a vlastně jste vykořisťovali i mne. Proto jsem morálně lepší než ty a v našem vztahu jsem to já, kdo má moc.“ Skutečně se jedná o formu moci, ale není to ona moc, kterou nám nabízí Ježíš z kříže. Zde je další příklad: „Já jsem žena. Ty jsi muž. Muži ženy vždycky utiskovali. Proto jsi i ty utiskovatel. Ve skutečnosti mě utiskuješ. Přiznej svou vinu, i když si tím stejně nijak nepomůžeš.“ To je trochu nefér, ale řekl bych, že Greeley prostě chce, abychom to právě tak cítili. „Jsem Afroameričan. Ty jsi bílý Američan. Tví předkové sem moje předky přivezli jako otroky. Jsi odpovědný za utrpení Afroameričanů i za moje utrpení. Nezkoušej se hájit. Jako běloch jsi samozřejmě rasista.“ (…) „Jsem Žid. Ty jsi Němec. Tvoji předkové zabili mé příbuzné. Musíš uznat, že jsi vinen tím, co udělali, a že morálně stojíš pode mnou. Tvrdíš, že tví předkové zahynuli v německém koncentračním táboře? To ti nepomůže. Německý národ byl a je odpovědný za holocaust. Podle všeho jsi antisemita a nesnaž se dokazovat, že jsi nevinný, protože se ti to stejně nepodaří.“ „Jsem původní Američan. Ty jsi bílý Američan. Tvoji lidé spáchali na mých lidech genocidu. Musíš přiznat svou osobní odpovědnost za tento hřích a uznat moji morální převahu.“ „Jsem gay. Ty jsi heterosexuál. Proto jsem morálně výš než ty.“ „Jsem palestinský Arab. Ty jsi Žid. Proto stojím morálně výš než ty.“ A tak dál a tak dál. Oběti si našly cestu, jak být nadřazené. My ostatní jim musíme přiznat morální sílu – tedy alespoň v případě, že jsou to oběti, které jsou dnes v módě. A jak všichni víme, móda se co pár let mění. Přestože v Americe se status oběti stal unikátní formou oprávnění, zůstává formou specificky americkou, která se ve většině ostatních zemí neuplatňuje. Domnívám se, že se může vyskytnout jen tam, kde lidé přinejmenším slýchají evangelium (což přináší soucit s obětí) a kde dnes evangelium mohou obrátit ke svému osobnímu prospěchu. Pravděpodobně to může fungovat jen tam, kde jsou lidé také dost bohatí a individualističtí a v boji o moc využívají i různé pohodlné způsoby. Rozhodně se však jedná o významné pokřivení kříže, jenž visí v kostelích a domovech po celé zemi. Kříž se stal logem Centra pro akci a kontemplaci. Je něčím víc než tím, na co jsme hleděli a čím jsme byli proměňováni. Ježíš si ani nehrál na oběť, ani oběti nevytvářel. Stal se spásonosnou a odpouštějící obětí. Dědičné a privilegované oběti nás neposunou k ničemu dobrému. Drží nás v situaci, kdy stále hrajeme tu starou hru o moc, jen ji hrajeme novým, velmi vychytralým a znepokojivým způsobem. Není to cesta bezmocnosti, jíž nás z kříže učil Ježíš. Je to předstírání bezmocnosti, ale ve skutečnosti za účelem získání moci a kontroly nad jinými. Je to deformace a degradace krásného – a vždy děsivého – Ježíšova poselství. Polovina poselství je často horší než naprostá nevědomost. Zatímco polovina poselství nás bezpečně očkuje proti poselství v jeho úplnosti, naprostá nevědomost nám stále ponechává doširoka otevřeny dveře k obrácení. Jen vzpomeňme na Ježíšova šokující slova o tom, že Království Boží přivítá prostitutky a hříšníky (Matouš 21:31), kteří věděli, že jsou „ze hry“. Říkáme tomu „mysl začátečníka“ a ta je, z duchovního hlediska, vždy výhodou do začátku. Po většinu historie se uplatňoval poněkud jiný vzorec – a bohužel se uplatňuje i dnes. Většinu lidské bolesti je třeba přenést na jiné. Obvykle je snazší zaplašit úzkost či stud tím, že je přeneseme na někoho jiného. „Ať si to nesou oni. Já to nechci,“ říkáme si mimoděk – a ono to jaksi funguje! Cítíme úlevu, že náš nepřítel či problém je kdesi jinde. Dává nám to těžiště a identitu. René Girard (1923-2015) napsal, že v tomto mechanismu svalování viny na jiné lze vidět ústřední linii příběhu lidské historie – a my se k tomuto tématu ještě vrátíme. Většina lidí si pod pojmem historie vlastně představuje výčet válek plus „kdo zabil koho“! Nikdy jsme se moc nestarali o historii pojímanou z hlediska ženy, o příběh těch, kdo vlastníma rukama stavěli pyramidy, nebo o příběhy nazírané ze strany ztrácejících a prohrávajících. (Právě v tom je mimochodem velká část Bible tak unikátní.) Jedno z mála zobecnění, jež můžeme učinit v oblasti univerzální duchovnosti, je následující: Tvůj problém není nikdo jiný. To ty sám/sama jsi vždy centrem obrácení a transformace. Jsi jím vždycky v prvé řadě ty – vždycky. Dá se to dokonce použít jako spolehlivý test opravdové duchovnosti. Má vás to k tomu, abyste se snažili uslyšet Boha? Vede vás to k odpovědnému jednání? Pak je to nejspíše zdravé učení. Vede vás to k podezíravosti, paranoii, obviňování a obžalovávání? Pak to pochází od „Žalobce“, což je zcela příznačné novozákonní pojmenování Satana (Zjevení 12:10). A onen Zlý není jen Žalobce, ale také „otec lži“ (Jan 8:44), protože druhý člověk není váš problém, jakkoli vás Zlý chce přimět k tomu, abyste si to mysleli. To vám brání ve vaší vlastní nezbytné transformaci a přiživuje to svárlivého ducha. Ježíš byl obětí správným způsobem. Nehrál si na oběť kvůli vlastnímu zveličení a zvětšení své moci a nedělal oběti z jiných lidí. Stal se osvobozující a odpouštějící obětí. Tento vzorec je dost vzácný, ale kdekoli se vyskytne, má nesmírně ozdravný a usmiřující vliv, i když u některých žalobců často vyvolává rozhořčení a nesouhlas. Když si přečtete životopisy Martina Luthera Kinga mladšího, Oscara Romera nebo Mahátmy Gándhího, najdete v nich nejvýraznější příklady z naší nedávné minulosti. Proroci bývají zabíjeni, protože odhalují lež. Naše nenávist se obrací proti poslu, protože nám vzal nepostradatelný předmět nenávisti. Když potřebujeme nenávidět, budeme ničit každého, kdo nám bude říkat, že problém spočívá v naší nenávisti. Poselství ukřižovaného Ježíše je výpovědí o tom, co máme dnes dělat se svou bolestí. My jsme si z jakéhosi podivného důvodu Ježíše přetvořili v kohosi, kdo nás může později před bolestí uchránit. Celé proměňující poselství nám uniklo! Dnes je to jen poselství o sázení na Boha a smlouvání s Bohem a chození na bohoslužby – často pro lidi s podprahovým resentimentem, kteří na bohoslužbě vlastně ani nechtějí být (zeptejte se kteréhokoli faráře!). Ježíš se jakýmsi způsobem stává velkým řešitelem problémů a poskytovatelem odpovědí, pokud jde o onen svět, místo aby byl v prvé řadě tím, kdo nás učí, jak žít v míru a svobodě na tomto světě. Místo hostiny tady a teď máme náboženství na způsob pojistky proti požáru. A to je velký rozdíl – a naprosto jiný program. V poslední knize Bible – Knize Zjevení – se opakovaně vyskytuje obraz Beránka Božího (například 5:6). Beránek stojí na oltáři uprostřed jakési kosmické liturgie. Křesťané tento symbol dobře znají – beránka, který je zabitý, a zároveň stojí. Tento paradox je poselstvím evangelia, poselstvím kříže: Jsme poraženi, a zároveň – v jednu a tutéž chvíli – vítězíme. Dříve bychom sotva našli starší kostel, který by někde ve svém liturgickém prostoru neměl tento obraz. Přesto si říkám, kolik lidí vůbec kdy chápalo jeho archetypní význam a to, proč je právě beránek klíčem k otevření sedmi pečetí – jež bývají v jeho vyobrazeních obvykle seřazeny pod ním. Podobenství beránka odhaluje lež zabíjení z nevědomosti, příznačného pro většinu lidské historie, a co víc, dává nám východisko. Richard Rohr je celosvětově uznávaný ekumenický učitel svědčící o univerzálním probuzení v rámci křesťanského mysticismu a starobylého podání. Je františkánským knězem z Nového Mexika a zakladatelem Centra pro akci a kontemplaci (CAC.org) v Albuquerque. Jeho učení je založeno na františkánské alternativní ortodoxii – praktikující rozjímání a sebe-vyprázdnění – a projevuje se v radikálním soucitem, zejména pro sociálně marginalizované. P. Richard je autorem mnoha knih, včetně Univerzální Kristus, Číst Bibli jako Ježíš, Svět, tělo a ďábel, Božský tanec: Trojice a vaše proměna, Všechno má své místo, Adamův návrat, Nahá přítomnost, Dýchání pod vodou, Pád vzhůru, Nesmrtelný diamant. Vzorec moudrosti 338 Přidat do košíku Číst Bibli jako Ježíš 190 Přidat do košíku Svět, tělo a ďábel 185 Přidat do košíku Univerzální Kristus 255 Přidat do košíku Božský tanec 255 Přidat do košíku Článek Vzorec moudrosti se nejdříve objevil na nakladatelství Lukáš a syn.
Intuitivní výklad tarotu a karetPro začátečníky i pokročilé. Ukážeme si, jak vykládat načítat karty intuitivně, bez učení se nazpaměť, co která karta znamená. Přečíst si význam karet v návodu, to zvládnete i sami, bez kurzu. Přišel mi způsob, jak v kartá
projít na článekMinulý týden jsem se odhodlala k velkému kroku. Usoudila jsem, že jsem příliš moudrá a že by bylo načase jednu čtvrtinu své moudrosti vysypat na nějakém příhodnějším místě. Třeba u zubaře. Ten je moudrý málo, žejo! Zvlášť ve srovnání se mnou. Je tedy úpln
projít na článekTo, že používáte Písmo, a to i způsobem, který potvrzuje Boha, neznamená, že používáte Písmo pro život a lásku, růst a moudrost a pro dobro Boha nebo druhých. Richard Rohr: Číst Bibli jako Ježíš Hermeneutika je jednoduše metodologie výkladu Bible. P
projít na článekStvoření světaS vizí kosmu, který má podobu vejce, přišla ve svých zápiscích abatyše Hildegarda z Bingenu (dochované dílo Scivias). Podle staré čínské filozofie všechno vzniklo kombinací protichůdných sil jin a jang. V příběhu o stvoření světa na počátku
projít na článekVydání do posilovny nebo začlenění cvičení do našeho denního režimu může být pro mnoho lidí výzvou. Přemýšlíte-li, jak si vybudovat cvičební rutinu, máte započíst opravdu sebevědomý krok ke zdravějšímu životnímu stylu. Cvičení má mnoho přínosů pro naše tě
projít na článek