Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět. Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji. Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni. Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme. Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka. Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu. K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě? Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny? O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost. Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas. Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení? Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován. Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě? Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle. Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout. Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“ V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život. Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné. K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese. V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je. Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře. Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv. Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to. Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem. Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat. Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction} Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.
Li Yijia z Pekingu je běžná komunitní pracovnice, která se i při koronavirové epidemii rozhodla pomáhat ostatním, ačkoli její rodina měla obavy, i když ji zároveň podporovala. Šestiletý syn s pomocí svého dědečka napsal dopis: „Doufám, že moje maminka věn
projít na článekDěvatadvacetiletý Li Ang pracuje v centru pro rozvoj kulturního a tvůrčího průmyslu ve čtvrti Fengtai v Pekingu. Dne 14. března byl převeden do pracovní skupiny pro prozatímní dopravu cestujících z pekingského mezinárodního letiště do Fengtai. Jeho manžel
projít na článekČínské Národní divadlo a čínská Národní hudební konzervatoř nahrály píseň Anděl mi to řekl, aby vzdaly hold lékařům a dalším zdravotníkům, kteří bojovali proti koronavirové epidemii. Text písně napsal Wang Ning, ředitel čínského Národního divadla, hudbu W
projít na článekV pondělí 20. listopadu jsme uspořádali sedm přednášek a diskuzí žáků s profesorem Millerem z Univerzity západní Floridy. Hovořili jsme o demokracii v meziválečných dějinách Československa a Evropy, o studiu v USA a o životě a práci amerického historika,
projít na článek„Kadeřnický salon MSUTREE“, který sídlí v nákupním centru Yuexiu Wealth Center ve čtvrti Qiaokou ve městě Wu-chan, obnovil po více než dvou měsících normální provoz. Podle Zhou Chaohuiho, majitele salonu, se tak stalo za přísných hygienických podmínek. D
projít na článek