Tisková zpráva Unikátní knihu o osudu dvanáctileté židovské dívky z Plzně připravila spisovatelka Jana Poncarová ve spolupráci s historikem Jiřím Sankotem. Dojemné poselství o jednom zmařeném životě, ale i to, že na bezpráví a utrpení jiných se nesmí zapomínat, odhalí na svých stránkách Deník Věrky Kohnové (399 Kč, nakladatelství Motto). Stejně jako v předchozích knihách, i v tomto případě dostála Jana Poncarová své pověsti pečlivě připravené autorky. I když v tomto případě složité rešerše a příprava podkladů nebyla pouze na jejích bedrech. „Tentokrát jsem to měla s rešeršemi snazší, protože spoluautor knihy Jiří Sankot se Věrčině osudu věnoval posledních více než deset let a odvedl veliký a záslužný kus práce,“ oceňuje Jana Poncarová svého kolegu, historika Jiřího Sankota a pokračuje: „Věrčin příběh nás zavede do konce třicátých let v Československu, do doby protektorátu a druhé světové války. Věrka, její sestra Hanka a jejich rodiče žili běžným životem, tatínek byl úředník, maminka v domácnosti. Věrka měla své sny, byla společenská, plná radosti. Pak ale musela začít nosit žlutou hvězdu, svět se postupně hroutil. Očima jedenácti-dvanácti letého děvčátka popisuje svoji každodennost, která se měnila, jak se zpřísňovaly restrikce vůči Židům. Věrčin osud pak nabývá nového rozměru, když si uvědomíme, že v Evropě je znovu válka a že sílí pravicový extremismus. Čtenáři se nenásilně, přes příběh obyčejné rodiny, seznámí s velkými dějinami, které vedly k tolika lidským katastrofám.“ Jana Poncarová se tímto obdobím našich dějin nechává často inspirovat ve svých románech osud Věrky Kohnové zpracovala už v Alžbětě a Nině, kde židovská dívka hraje jednu z vedlejších rolí. Deník židovské dívky žánrově vybočuje z její jinak románové tvorby, ale i přesto se snaží deníku vtisknout svůj styl, a tak ho zpřístupnit modernímu publiku.„Deník Věrky Kohnové není román, jde o kombinaci více žánrů. Se spoluautorem Jiřím Sankotem jsme chtěli podat ucelený obraz krátkého života židovské dívenky Věrky Kohnové,“ upřesňuje Jana. „Beletrizovaně vyprávíme dětství Věrky, přibližujeme, jak Kohnovi žili a to až do roku 1941. Na to navazuje přepis deníku, který si Věrka psala necelého půl roku. Autenticky v něm zachytila zpřísňování perzekucí vůči židovským spoluobčanům – a to až do transportu v lednu 1942. Pak opět vyprávíme my, abychom dořekli smutný konec příběhu. Současně v knize budou i obrazové materiály, fotografie a dokumenty, aby si čtenáři udělali ucelený obraz této doby. Aspoň o to jsme se snažili.“ Pro Janu Poncarovou je toto téma velmi osobní. Deník Věrky se dochoval v její širší rodině a sama Jana se aktivně angažuje ve snahách připomínat osud Věrky Kohnové. Podílela se na založení webové stánky o ní a na zřízení a instalaci pamětní desky na domě, kde Věrka žila. Stejně tak se Jana Poncarová pravidelně zapojuje do aktivit spojených s oslavami osvobození Plzně americkou armádou. Připravuje i vycházkovou trasu po místech, po kterých chodila sama Věrka. „Chtěla jsem, aby Věrčin příběh zase spatřil světlo světa, aby lidé věděli, že v Plzni žila talentovaná dívka, jejíž život předčasně ukončili nacisté. Dlouho jsem nevěděla, že deník, který si Věrka psala, schovávala za druhé světové války moje prateta, blízká přítelkyně Věrčiny maminky. Impuls k novému vydání deníku a k sepsání Věrčina příběhu přišel krátce poté, co jsme Věrce odhalili pamětní desku na domě, ve kterém bydlela. Vše je motivované jediným – aby se na Věrku nezapomnělo. A spolu s tím přichází další velké přání – aby podobný osud nemuselo prožít už žádné dítě,“ svěřuje se Jana Poncarová. Smutné memento v řádcích deníku dvanáctileté židovské dívky z Plzně je připomínkou toho, že ve válce nejvíc trpí děti. „Mějme to pořád na mysli a zkusme dělat všechno proto, aby se podobné zlo už neopakovalo. K tomu patří i vyprávění těchto smutných příběhů z minulosti,“ apeluje spisovatelka. Originál deníku Věrky Kohnové je uložen v pražském Židovském muzeu. Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, města Plzeň, Židovské obce v Plzni a Židovského muzea v Praze. Jana Poncarová (28. 9. 1983, Rokycany) Jana Poncarová je novinářka a spisovatelka. Žije v Plzni a v Dobřívě. Ve své tvorbě se inspiruje skutečnými událostmi, opírá se o rešerše a rozhovory s pamětníky. Debutovala v roce 2018 románem Podbrdské ženy, který se setkal s nadšeným čtenářským ohlasem. Její druhý román Eugenie získal v roce 2020 Cenu čtenářů České knihy. Je také autorkou titulů Alžběta a Nina, Cyklistka a Herečka. KNIHA VYCHÁZÍ 23. 2. 2023, vyjde i jako E-book. __________________________________________________________________________________ Kontakt pro média – dotazy, recenzní výtisky, soutěže, rozhovory: Martina Vydrová PR manažerka Albatros Media, a.s. mobil: +420 722 987 624 e-mail: [email protected] post O zlu se musí vyprávět, aby se neopakovalo first appeared on Jana Poncarová.
Nová revoluce v přírodních vědách umožňuje vyprávět dosud skryté příběhy z prehistorie. Jaká to má úskalí?
To,že svatba Andrejky a Honzy bude nádherná, jsem věděl už na první schůzce s budoucí nevěstou. Když mi Andrejka začala vyprávět o tom jak chystají svatbu v přístavu, jak budou mít k dispozici loď, o Honzovi a jeho zálibě v renovaci starých Fordů Mustang,
Rojení včelstva nastane, když je mu domov moc těsný a část osazenstva si musí najít další. Stačí však, když včelař včas rozšíří úl. Pokud to nestihne, musí roj chytat.
projít na článek10. prosince se notná část pedagogického sboru vydala na velmi interesantní školení mající za cíl stavět hodiny na přirozené dětské hravosti. S pozorností sobě vlastní jsme si vyslechli nutnou ovšem zajímavou teorii, o které jsme aktivně diskutovali a pot
projít na článekPřívěsy kategorie O2 musí mít náhradní kolo sráfkem as pneumatikou předepsaného druhu arozměru upevněné vdržáku. Vprovozu může jízdní souprava, vpřípadě stejných rozměrů pneumatik astejného provedení kola, mít jedno společné náhradní kolo. Přípojné vozidl
projít na článek