Šest let po vydání oceňovaných Dějin světla přichází spisovatel Jan Němec s novým románem, jehož téma i zvolenou fragmentární formu naznačuje již titul Možnosti milostného románu. Deset let od vydání povídkového souboru Hra pro čtyři ruce s podtitulem „málem milostné povídky“ přicházíte s románem nazvaným Možnosti milostného románu. Čím vás problematika milostných vztahů coby spisovatele tak přitahuje? Nejspíš tím stejným, čím mě přitahují milostné vztahy jako takové: možností objevit nějaký jiný svět, který reprezentuje druhý, šancí přepodstatnit do určité míry sám sebe. Milostné vztahy se podobají alchymii a také psaní se jí podobá. Vždy přicházíte s nějakým hrubým materiálem – v alchymii se mu říká prima materia –, který se v procesu milostného vztahu, ale také v procesu psaní postupně proměňuje. A tato proměna je možná díky tomu, že jak láska, tak psaní nás „zahřívají“ – existenciálně nás vzrušují, přinášejí extázi i utrpení. A v tomto žáru nabýváme nových forem. V případě milostných vztahů i v případě psaní o sobě člověk leccos zjišťuje. Zároveň se vaše nová kniha nápadně odlišuje od předešlého románu, cenami ověnčených Dějin světla. Po biografickém románu, ozvláštněném sice použitím du-formy, ovšem jinak se přidržujícím tradičního lineárního a chronologického způsobu vyprávění, jste napsal román neskrývaně autobiografický (či přinejmenším autofikční) a ryze postmoderní. Řekla si o to sama látka, nebo za tím byla vědomá snaha přijít zase s docela jiným typem prózy? Máte pravdu, že mě baví objevovat literaturu z různých stran. O některých autorech se říká, že celý život píšou jednu knihu, to zjevně nebude můj případ. Začal jsem poezií, pokračoval povídkami, pak přišly dva romány, které, jak správně říkáte, jsou každý dost jiný: jeden pracuje s lineárním vyprávěním, druhý s fragmentárním, jeden je tak trochu historický román, druhý je zasazený do současnosti, jeden především vypráví, druhý o dost víc přemýšlí. Na druhou stranu, oba ty romány zkoumají uměleckou zkušenost, oba se na několika místech dotýkají spirituality, v obou hrají svou roli milostné vztahy. Nakonec to tedy není tak překvapivé, že mají jednoho a toho stejného autora. „Román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ – těmito slovy jste svou knihu charakterizoval. Mohl byste onen termín „věk digitálního smutku“ trochu rozvést? Určitě to není nějaký terminus technicus, spíš takové trochu poetické vyjádření. Ta dvě slova jako by k sobě na první pohled nepatřila, první vede do světa binárních kódů, druhé pojmenovává jednu ze základních emocí. Mám ovšem pocit, že právě tyto světy – svět technologií a svět emocí – se v nás čím dál tím častěji potkávají. Souvisí to snad s určitou technologickou deziluzí, kterou zažíváme. Domnívali jsme se, že internet nám pomůže rychleji komunikovat a obchodovat nebo že demokratizuje přístup k informacím. To se stalo, ale kromě toho se ukázalo, že naše interakce s digitálními technologiemi v nejširším slova smyslu není nevinná. Sociální sítě, online pornografie, nutkavé nakupování, online počítačové hry, to vše je dnes zdrojem nových behaviorálních závislostí. A vedle této psychologické roviny existuje samozřejmě také ta společenská, o které se mluví častěji: například úpadek tradičních médií a žurnalistiky založené na profesních standardech v důsledku rozvoje agresivního infotainmentu, fake news a bullshitů. To všechno se vrtí v tom pytli převázaném provázkem s cedulkou „digitální smutek“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Přiznám se, že té introspekce bylo v románu na můj vkus až příliš a k oběma protagonistům jsem místy pociťoval spíše antipatie. Neničí dnešní vztahy právě přemíra slov, rozborů a hypotéz? Jestli měl příběh Jana a Niny tohle ilustrovat, pak se vám to vskutku podařilo na výbornou. Nemyslím si, že by ten román chtěl ilustrovat nějaké teze. Podle mě je každopádně v pořádku, pokud ve vás postavy vzbuzovaly antipatie – postavy tu nejsou od toho, abychom s nimi chodili na pivo a plácali se po rameni, jak hezky si rozumíme. S tou tezí, že vztahy dnes ničí přemíra slov a rozborů, spíše nesouhlasím. Moderní vědomí je vědomí reflexivní a žádná cesta zpátky k primitivnějšímu vědomí neexistuje. Ne že by to nebylo krásné, rozumět si s druhými beze slov – a ne že by se to čas od času nestávalo –, ale žijeme v příliš složitém světě, než aby se na to dalo spoléhat. Přesto je v tom, co říkáte, také kus pravdy. S psychoanalýzou se to nemá přehánět, problematizovat lze nakonec úplně vše. Dokážete odhadnout, nakolik Možnosti milostného románu ovlivnil fakt, že jste vystudovaný sociolog? Odhaduju, že nijak zásadně. Ostatně i v té knize to říkám, že jsem se od sociálních věd v určitou chvíli obrátil právě k literatuře. Zdálo se mi – a nemýlil jsem se –, že literatura umožňuje komplexnější výpověď. Jazyk sociálních věd mi připadal příliš reduktivní, necítil jsem se v něm komfortně. Ale když jsem Možnosti psal, přečetl jsem si znova třeba Proměnu intimity Anthonyho Giddense nebo Tekutou lásku Zygmunta Baumana. Obojí jsou to studie o proměnách, jimiž prochází láska v moderní společnosti. Ale měl jsem při čtení pocit, že pokud například Bauman říká něco podstatného, je to tehdy, když opustí sociologický diskurs a začne hovořit o něčem, co se podobá spíš filozofii milostných vztahů. Určité sociologické povědomí si tedy s sebou určitě nesu, ale dnes už jen jako doplněk. Dílo sestavené z tolika rozmanitých fragmentů – vedle řady importovaných cizích textů tu najdeme třeba nezvykle situovaný jmenný rejstřík či přímo rozhovor s autorem – jistě doznalo během svého vzniku četných úprav a změn. Jak vypadal okamžik, kdy jste poslední dílek této složité mozaiky zasadil na kýžené místo? Zatímco Dějiny světla jsem psal v podstatě lineárně, zde jsem postupoval úplně jinak. Více než rok jsem zkrátka psal kapitoly, které ke mně zrovna přišly. Teprve až jsem jich měl několik desítek, začal jsem se zabývat tím, jak by mohly být seřazené za sebou. Vytiskl jsem si je, rozložil doma po podlaze a začal je pořádat – tedy trochu na způsob toho, jak občas básníci sestavují sbírky. Poté jsem na rukopise dál pracoval už s vědomím určitého pořadí, něco málo jsem těsněji propojoval, dopisoval atd. Poslední kapitolu – nebyla to ovšem ta, která je jako poslední v knize – jsem napsal u jezera Wannsee na kraji Berlína, kde jsem rukopis naposledy pročítal a proškrtával. Patříte k autorům, pro které jsou dopsané knihy uzavřenou kapitolou, nebo se k nim vracíte a dále o nich přemítáte? Věřím na dělbu práce. Tím chci říct, že autor má o knize přemýšlet a prožívat ji, když ji píše. Jakmile kniha vyjde, můžu si už jen přát, aby o ní přemýšleli a prožívali ji čtenáři. Intertextuální rovina sahá v případě vašeho románu dokonce mimo samotnou knihu – na YouTube jste pod názvem románu zveřejnil playlist, který doporučujete k poslechu během četby vybraných pasáží... Ta kniha je různými způsoby kontaktní, zkoumám tam mimo jiné, jak všelijak lze navázat vztah se čtenářem. Na několika místech ho oslovuji, vybízím ho, aby si ke knize sám zvolil motto, spoléhám na něj, že drží „druhý konec jazyka“ jako lano. Playlist s hudbou, která v knize hraje, je spíš jen takový bonus. Všichni víme, že hudba daleko snadněji než slovo přenáší emoce, vystihuje nálady atd. Možná spíš než doporučení pouštět si ten playlist k jednotlivým pasážím knihy se hodí říct, že je to možnost, jak tu knihu nechat trochu doznít i po jejím přečtení. V tom playlistu je kdeco: od písničkářů jako Leonard Cohen, Nick Cave nebo PJ Harvey až po Bacha nebo Arvo Pärta. Otázka míry autobiografičnosti příběhu Jana a Niny zůstane asi jednou provždy nezodpovězena, jisté však je, že ve vašem vyprávění defiluje množství postav majících své reálné a snadno odhalitelné předobrazy. Dal jste všem dotyčným možnost vyjádřit se k rukopisu? A dočkal jste se nějakých negativních reakcí? Možnost dostali ti, kteří v tom rukopise aktivně vystupují. Přece jen to často jsou mí přátelé a nechtěl jsem o ně přijít. Naštěstí jsou dostatečně inteligentní, aby vnímali, že to jsou i nejsou oni, a že není třeba pozastavovat se nad každou replikou. Pár připomínek se mi shromáždilo, ale nešlo vlastně o nic zásadního. Dokonce i sama hlavní protagonistka napsala, že je ráda, že vůbec píšu a že, co píšu, je moje věc. Alespoň na tomto jsme se tedy nakonec shodli. Váš román plně dostává 12 odstavcům o próze – textu, který jste v roce 2013 sepsali společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou a v němž jste formulovali svůj pohled na současnou českou prózu a její reflexi. I Možnosti milostného románu jsou dílem ne-aktuálním, ne-angažovaným a ne-přímočarým. Zdá se mi však, že próz aktuálních, ba i angažovaných u nás v poslední době přibývá... 12 odstavců o próze bylo z různých důvodů dost dezinterpretováno. Pokud jsme se tam vyslovovali proti aktuálnosti či angažovanosti, bylo to ve prospěch jejich hlubšího pojetí. Ano, nemám v literatuře rád aktuálnost, pokud to znamená, že se z literatury dělá žurnalistika. Už tak jsme všichni napůl udušení pěnou dní a plaveme neustále mezi tím, co se v ní drží. Ale současně věřím, že literatura má schopnost aktualizovat to podstatné ve světě kolem nás, to znamená ukazovat to znova jako jsoucí. A podobně s angažovaností. Nedomnívám se, že by úkolem spisovatele bylo zastávat správná stanoviska, to mohu jako občan. Jako spisovatel chci být angažovaný jiným způsobem, nikoli politicky, ale existenciálně. Jak jsem se však dočetl v jednom nedávném rozhovoru, sám si pohráváte s myšlenkou napsat společenský román věnovaný proměně české společnosti v několika posledních dekádách? Měla by to být má příští kniha. Je dost s podivem, kolik českých románů, které vznikly v posledních dvaceti letech, se vrací ke zkušenosti druhé světové války, a jak málo jich reflektuje novější dějiny. Zajímá mě jak normalizace, tak ten divoký večírek, který probíhal v devadesátých letech a ze kterého jsme se probudili trochu v kocovině. A jak už jsem říkal, rád zkoumám literaturu z různých stran. Literární kritika má občas tendenci dělat velké závěry z jedné knihy, takže teď je ze mě autor zpytavé a intimní prózy. Ale mě stejně tak láká napsat společenský a realistický román klasického střihu. V posledních několika desetiletích vývoje české společnosti je na něj látky ažaž. V Možnostech milostného románu je zmíněn i Sjezd spisovatelů, který v roce pořádala nově založená Asociace spisovatelů, jejímž jste byl prvním předsedou. Jak jste s činností této profesní organizace spokojen a co očekáváte od chystaného druhého sjezdu, plánovaného na příští rok? Příprav druhého polistopadového sjezdu se neúčastním, takže sám nevím, co přesně očekávat. Kolegové ze současného výboru myslím pracují dobře, ale mají to trochu těžší než my v tom, že když byla Asociace nová, poutala více pozornosti. Nejvíc se to projevilo asi právě na tom prvním Sjezdu, který zanechal celkem silný otisk. Nedá se to samozřejmě vůbec srovnávat se slavnými sjezdy z 60. let, ale to jsme věděli, že dějinná situace je úplně jiná. Možná že příští sjezd bude mít více charakter oborové konference, uvidíme. Co se týče činnosti Asociace jako takové, jsem rád, že se ukázala být životaschopná. Některé plány samozřejmě nevyšly, ne všechny kroky, co jsme udělali, směřovaly správným směrem. Ale dnes má Asociace nějakých sedm desítek členů, vede několik projektů, slouží jako servisní organizace autorům a je třeba s ní počítat. Před pár dny také skončil Festival spisovatelů Praha, kde jste spolu s Davidem Zábranským reprezentoval tuzemskou literaturu a jehož se dále zúčastnil třeba Michael Cunningham či Junot Díaz. Jaké dojmy jste si z něj odnesl? Festival spisovatelů do Prahy už spoustu let vozí skvělé autory, dva jste právě jmenoval. Cunninghamův starší román Tělo a krev je jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky četl, Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, jímž se proslavil Junot Díaz, rozhodně taky stojí za pozornost. Potíží festivalu však je, že trochu bojuje s financemi, a to se projevuje například na slabé propagaci – slabé přinejmenším v kontrastu s tím, jak silná je jeho dramaturgie. Pro mnoho lidí z českého literárního prostředí je navíc potíž přijít do Senátu, kde se většina festivalových čtení a diskusí odehrává. Dědictvím undergroundu je, že literatura patří do sklepa. Nemyslím si to, a také proto na Festival spisovatelů Praha chodím rád. A – mimochodem – souhlasím s tím, co Michael Cunningham v Senátu řekl, když se vymezoval vůči hlučnosti a sebestřednosti mnoha umělců: „Umělec má vždy být ten nejvelkorysejší člověk v místnosti.“ {/mprestriction} Kromě rozhovoru s autorem přinášíme v Literárních novinách 11/2019 též recenzi románu coby listopadové Knihy měsíce v příloze Biblio. Jan Němec (*1981) vystudoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii, v současnosti je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knižně debutoval básnickou sbírkou První život (2007), po níž následoval povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009), který mu vynesl nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Za svůj první román Dějiny světla (2013), v němž zpracoval životní příběh fotografa Františka Drtikola, obdržel mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu. Nyní vyšel v nakladatelství Host jeho druhý román s názvem Možnosti milostného románu.
Zlepšení vztahů na pracovišti je klíčové pro vytvoření produktivního a příjemného pracovního prostředí. Dobré pracovní vztahy nejenže zvyšují spokojenost zaměstnanců, ale také přispívají k efektivitě a úspěchu celé organizace. V tomto článku se podíváme n
projít na článekTak jako se v milostném duetu v Pucciniho Bohémě snaží Rolando Villazón přeznít Annu Netrebko, Jan Němec ve své panychidě za mrtvou lásku až dětinsky upíravě nechce uvolnit prostor pro partnerčinu verzi příběhu. Autor se neskrývá za fiktivního vypravěče
projít na článekPřemýšleli jste někdy nad tím, kolik času byste při práci ušetřili, kdybyste na klávesnici počítače psali všemi deseti prsty a nikoliv jen vaším stylem? Pokud ano, jste tu zcela správně. Máte-li totiž motivaci k tomu svůj styl psaní změnit na psaní všemi
projít na článekKdyž jde o valentýnský scénář, hlavní roli hraje romantika, blízkost, něžnost, doteky i intimita. A milostné hrátky samozřejmě taky nesmí chybět. Nebo můžou?
projít na článekPřed několika měsíci byla spuštěna nová služba nabízející překladatelské, právnické a copywriterské služby. Jak celý systém funguje? Na webovém portálů se můžete buď zaregistrovat jako odborník nabízející copywriting, právní a... The post Poptáváte nebo n
projít na článek